Srnčí dárek aneb laskavost za laskavost...
Je sníh, šíleně mrzne, studí mě ruce, ale nedbám na to. Nesu pytlík s mrkvemi a rozkrájenými jablky a nesu je na "naše" místo. Srnky mě fascinují. Líbí se mi jejich ladnost, vznešenost, je na ně radost pohledět.
Když je vidím jak se pasou na louce vždy je pozdravím a řeknu jim, jak je obdivuji. Když běží, najednou se cítím jako kdybych také běžela, neohlíží se napravo, nalevo, ví přesně kam pokládají kopýtka a je naprosté ticho.
Někdy je vídám, jak jsou druhý den na "našem" místě, uctivě je pozoruji a pak obracím mé a psí kroky, abychom je nerušily. Říkám si jestli o mně vůbec ví, můj obdiv k nim trvá už několik měsíců. A to ještě nevím, že na dnešní vycházce se dozvím, jak to je...
Rozhazuji jablka a mrkve a říkám si, že jim snad budou chutnat. Potom se vracím zpět na cestu přes pole, kudy obvykle nechodím, ale vše je zmrzlé, a tak to jde. Dělám první kroky po poli, když tu náhle něco upoutá moji pozornost. Přesně na místě, kam bych položila chodidlo jak jsem dělala další krok, leží krásný parůžek. Jen tam leží v trávě. Už to je zvláštní... Obvykle se na zem moc nedívám, a tak všichni ostatní nacházejí houby nebo mince. Působí to, jako kdyby tam na mě čekal. Je to krásný parůžek, velmi pravidelný a hladký a nemohu
z něj spustit oči. Jistě by se dalo říci, že v zimě srnci paroží shazují a já jsem prostě jeden našla. Ale já jsem věděla, že tam je pro mě. Nerada z přírody odnáším předměty, pokud k tomu nemám svolení (dle Wynter je to něco zcela běžného a i pro mě to má smysl, taky nemám ráda, když si někdo bere mé věci bez zeptání), a tak se ptám parůžku, jestli si ho můžu vzít domů. Jak se kolem mě zastavil čas, nemůžu přeslechnout: "Když nám dáváš, můžeš si od nás vzít. Lidé si od nás (zvířat) mohou brát prostřednictvím lásky a respektu. Není potřeba násilí."
Zřejmě mnoho lidí má doma na zdi parůžky, které získali tím, že museli zvíře nejprve zabít. Já mám také parůžek, ale má pro mě úplně jinou hodnotu, je to dárek pro mě. Myslím, že zvířata rádi dávají, asi tak jak to popisuje Credo Mutwa (více o něm v sekci Medvěd).
Už není taková zima, všechno taje a já nesu další várku jablíček a mrkví. Jen je to trochu jiné, protože já vím, že srnky ví, že nesu baštu a srnky ví, že už konečně i já vím...
