Je čas odejít, jak by sis to přál?...
Tohle je příběh Mourka, mého Moura, Mouráše, Mourina, který zemřel v říjnu 2018 a bylo mu téměř 15 let. Je dobré vědět, že Mour byl velmi nezávislý, miloval dobrodružství, péči o své území, lovení myší a mazlení
s lidmi ho vyloženě zdržovalo. Byl poměrně velký, pohyboval se ladně a divoce a nikdo mu nechtěl stát v cestě. Bylo nám jasné, že už je starší a méně jedl, ale pořád chodil domů zásadně přes pergolu zdolanou s jedním elegantním meziskokem. V pátek odpoledne zvláštně zaškobrtnul na zadní nohy, ale hned se posbíral šel dál
a v pondělí zemřel. Věděl, že smrti se není potřeba bát, byl to celý život frajer a stejně tak i odešel.
V průběhu víkendu chodil méně a méně a nechtěl jíst. Kdykoli jindy bych ho sebrala a upalovala k veterináři, ale nějak jsem věděla, že přišel jeho čas. Hlavně mi byla velmi nápomocná komunikace, přestože s vlastním zvířátkem je to vždy trochu těžší. Ptala jsem se ho, jestli chce pomoci, jestli chce k veterináři, nebo jestli můžu něco udělat. Pokaždé jsem dostala stejnou odpověď, která naprosto odpovídala jeho povaze, tedy že chce, abychom mu dali všichni pokoj. :-) (Neřekl to vyloženě takhle, ale mezi řádky se dala tato zpráva jasně vystopovat.) Necítila jsem z něj žádné trápení, ani bolest a tak jsem jeho přání respektovala a ještě naposled jsem ho položila do pruhu slunce, které svítilo do pokoje. To on miloval... Poté jsem se opětovně ptala na veterináře, vysvětlovala jsem mu, že by mu mohl pomoci odejít, ale dočkala jsem se stejné reakce a co víc vztekle zamával ocasem a to jsme všichni dobře věděli, co tím chce básník říct...
Ležel v obyváku a najednou jakoby nás všechny k sobě zavolal. Držela jsem ho za pacičku a všichni jsme mu děkovali za všechno, co nás naučil, a že s námi byl. Jeho srdíčko tlouklo mělce až přestalo úplně. Zemřel krásně, v klidu, v pokoji, velká lekce o umírání pro nás pro všechny. Odešel s grácií a nám se dostalo velké pocty, že nám dovolil být u jeho posledních chvil.
i zrození jedno jest a bez toho by nemohl být život. A díky komunikaci zde není prostor pro vinu či výčitky, jestli jsme měli/neměli něco udělat jinak. Stačilo jen vyslechnout a uvědomit si, že on ví o životě víc než my. Možná to byl jeho plán, že až naplní svůj úkol, zemře pokojně doma mezi svými. Zde je potřeba ještě dodat, že zvířátka se odchodu ani eutanazie nebojí a někdy je velmi prospěšné jim jejich odchod ulehčit. Je to případ od případu, my jen věděli, že Mourek chtěl, abychom mu poskytli prostor a čas, aby mohl sám svým tempem uskutečnit svůj transformační proces...
Silvestrovské oslavy aneb ohňostrojové peklo...
Říkala jsem si, jestli slovo "peklo" není příliš dramatické, ale závěr je, že ne. Sice jsem se ptala kočky, ale myslím, že to mají obdobně všechna zvířata. Nastává naprostý chaos, žádné rozhodnutí nedává smysl a situaci nepomáhá, rány nic nezastavuje. Známá místa nejsou bezpečná, přítomnost známých lidí není bezpečná - chovají se naprosto hloupě, nevyhodnocují situaci jako hrozbu, jak mohou být tak nečinní? Ti mi nemohou pomoci, musím pryč, abych se zachránil... Intenzita hluku je obrovská a ještě se stupňuje, takhle se něco slaví?! Příroda nejvíc slaví, když je vše v harmonii, v rovnováze, to jsou všechny bytosti šťastné, ale tak nějak potichu, vnitřně šťastné... Možná se to jednou naučí (respektive se k tomu vrátí) i lidé, do té doby by mohl být vhodným kompromisem méně hlučný/tichý ohňostroj... Nemá cenu se na nikoho zlobit, s nikým bojovat, změna musí přijít od jednotlivců, tak jako vždy...
Já jsem zlý?
Někomu se mohou kočky zdát líné, odtažité, že si přijdou pro pomazlení jen když chtějí. Nenechte se zmást prvním dojmem, protože kočky toho dělají mnohem víc, než že jen celé dny spí anebo hlídají své teritorium. Často energeticky pracují pro svého lidského kamaráda, léčí ho, umí opouštět své fyzické tělo a ví jak akumulovat a co nejlépe využívat energii. V jejich očích mají velmi důležité úkoly napříč všemi rovinami - energetické, emoční i fyzické. A taky očekávají od svého "pána" uznání za všechno, co pro něj dělají.
Pokud se ovšem kočičí a lidský pohled na život nesetká, může to dopadnout tak, že se původní rodina kočky zřekne, protože kočka, v tomto případě kocour je prostě zlý.
Je to důstojný kocour, modravé barvy a už žije v jiné rodině, kde ho mají rádi takového jaký je. A co si o tom myslí on sám?
"Mám rád svůj prostor a očekávám, že ostatní ho budou respektovat. Mám svůj svět a vycházím z něj, jak a kdy chci já. V momentě, kdy mě člověk respektuje, tak se mu otvírám. Nedělám žádné naschvály, jen žiji uvnitř sebe, ponořený do sebe. Lidé chtějí zvířata vlastnit, skoro až zlomit a využívat pro své potřeby, ale k něčemu takovému se nechci snížit. V minulosti jsem byl „týraný“ za to, že nebyla uznána má jedinečnost. Byl jsem velmi rozlícený, protože jsem se denně musel vyrovnávat se stínem v lidech, se kterými jsem žil, s jejich temnou stránkou. Musel jsem dát jasně najevo, že jsem nepochopen. Nyní jsem velmi vděčný za to, že smím být a jsem brán takový, jaký doopravdy jsem, že se mě nesnaží vlastnit nebo měnit. Že respektují, že každý má právo na svou osobnost."
Náš kočík žije v domácnosti s dalšími zvířátky a ta ho mají ráda tak jak je. Neznalému oku by se mohlo zdát, že se od ostatních zvířatek distancuje, ale ve skutečnosti se o ostatní moc zajímá. Možná nemá vždycky náladu na divoké hry, ale dobré srdce to on má. Všichni si vzájemně povídají a rozumí si a náš kocourek toho moc nenamluví, ale když už, tak řekne vše jasně, pravdivě a něžně. A tak ho ostatní zvířátka mají jako svého kamaráda, to jen lidé mají od svých kamarádů různá očekávání, která musí být naplňována, jinak je po přátelství...
Co si myslíš o kastraci?
(Účelem tohoto článku není zkoumat kastraci z pohledu biologického, zda kastrovat či nekastrovat, ale přiblížit zvířecí myšlenky.)
Valná většina zvířat, téměř všichni, se nebojí kastrace jako takové. Neříkají si, co když se neproberu z narkózy, anebo jestli by nebyly vhodné silikonové implantáty, abych vypadal "celistvě". Obavy vznikají v momentě, když zvířátku není vysvětleno co ho čeká, ale je odvezeno kamsi, kde to zvláštně vypadá i voní, kde nikoho dobře nezná, kde po probuzení z anestezie cítí bolest, kde má kolem sebe případně i jiná avšak stejně zmatená zvířata, a kde neví, kdy konečně přijde jeho lidský kamarád, aby ho vzal zase domů do bezpečí.
Pokud svému zvířátku toto všechno vysvětlíte, kdy a kam se pojede, krok za krokem co se bude dělat, kdy se pro něj vrátíte a hlavně PROČ je nutné tento zákrok podstoupit, pak je ve většině případů vyhráno a zvíře bude tak klidné, jak klidní budete vy a následně i rekonvalescence zvířátka bude probíhat dobře a rychle.
Zvířata jsou velmi citlivá na energii slov, posuďte sami, jak na vás působí slova jako kastrace, sterilizace, operace, zákrok. Není to nic moc... Proto svému zvířátku empaticky vysvětlete celou situaci a objasněte mu, proč zasahujete do jeho těla a žádáte ho o spolupráci.
Až do setkání s jistou kočičkou, jsem vnímala vše výše napsané jako univerzální pravdu. Ale zvířata jsou tady, aby nás učila, a abychom byli otevření tomu, že všechno je možné. Je to příběh mouraté kočičky, budeme jí říkat třeba Lili, která v den, kdy byla plánovaná kastrace nebyla k nalezení. Což dá rozum, že bez kočičky nebylo kam jet, a tak jsme se s majiteli domluvili, že jí situaci vysvětlím a zkusíme Lili požádat o součinnost. Vše jsem Lili vysvětlovala, jak nejlépe jsem mohla a několik dní dopředu používala vizualizaci, jak všechno zdárně dopadne. Ale ejhle Lili opět nebyla k nalezení, neukázala se celý den a ani v podvečer, když měla strávit noc před kastrací doma a nic nejíst. Majitelé měli obavu, jestli se neztratila, a domlouváme se, že předám Lili zprávu, že jestli se tak chová kvůli kastraci, tak prozatím od kastrace upustí, nechají ji mít 1x koťátka a pak se budeme domlouvat dál. Vnímám, že Lili je blízko svého domova, ví o všem, co jsme si spolu my dvě řekly, ale prostě tento zákrok podstoupit nechce. Říká, že i její majitelé mají děti a cítím z ní, že ví, že její děti budou tady na světě potřeba, aby byly nápocné. Dokončuji myšlenku, že kastrace nebude, ale ať se vrátí domů, protože majitelé o ni mají strach. Hodinu na to mňouká Lili u dvěří, přede, nechává se chytit a ví, že může důvěřovat tomu, co bylo slíbeno. Stráví noc v teple domova a ráno neodjíždí na veterinu, ale odchází na pravidelný špacír a je velmi spokojená.
Tato zpráva není o tom, že mnoho zvířat je v útulcích, není potřeba množit další, a tak je lepší jít přes mrtvoly. Ale je o tom, že Lili chtěla lidem ukázat, abychom brali zvířátka rovnocenně, respektovali jejich postoje a názory, protože máme spolupracovat a vzájemně se vyslechnout, a že když večer přišla za svými majiteli, přišla jim říct, jsem na Vás pyšná a děkuji Vám za upřímnost, kterou ke mně máte...