Děti s mentálním postižením
Měla jsem možnost komunikovat s mentálně postiženými dětmi. Bylo velmi zajímavé pozorovat, jak vnímají okolní svět. Do té doby jsem si neuvědomovala, jak komplexní je náš vnější svět a jakou "multifunkčnost" od nás vyžaduje.
Například jedna dívenka. Nejraději ve svém kolečkovém křesle sedí u okna, vydrží tak třeba celý den. Vidí auru stromů, snad až cítí, jak se stromům ve větru hýbou lístky. Vlastně každý lístek zvlášť... Na okenním parapetu stojí keramický hrneček, na kterém je nakreslená kopretina. Nyní bude několik desítek minut nebo možná i hodin věnovat svou pozornost hrnečku. Jakoby viděla, jak se pohybují jednotlivé atomy, jak do sebe narážejí a tím vlastně tvoří celý hrneček. Kvantová fyzika naživo, viditelná lidským okem. Holčička je šťastná! Nepodléhá běhu času, postřehne změnu ročních období, ale jestli je pondělí nebo pátek, to se jí netýká. Teď si představte, že pokud se holčička dokáže dívat pět hodin na strom, a tato podívaná ji "nepřestává bavit", jak se cítí na své pravidelné cestě k lékaři. Maminka ji musí obléct, dostat z domu ven, naložit do auta, dovést na místo, vyložit z auta, odvést do nemocnice a tak dále. Okolní svět se pohybuje šílenou rychlostí, holčička nemá žádnou možnost tuto situaci ovlivnit, a to ji znepokojuje. Buďte šťastní, jestli můžete dělat oboje najednou, a to ještě dle své vlastní volby. Pokud si sami dojdete kam potřebujete, třeba ke zmíněnému lékaři, a ještě se sami rozhodnete, že se budete v čekárně dívat z okna na strom, žijete velmi šťastný život, na který není třeba si stěžovat.
Druhý příběh je o chlapci, který naprosto přesně vnímá, jaké mají lidé kolem něj emoce. Pokud o něj projevujete upřímný zájem, tak prospívá a snaží se s Vámi dle svých možností komunikovat. Neřekne Vám souvislou větu, vlastně často ani žádné slovo, ale oči mu září. Pokud se ho zeptáte, jak se mu daří, ale myslíte přitom na to, že jste zapomněli koupit rohlíky, uzavírá se. Je schoulený do sebe a nemá chuť s vámi navázat žádný kontakt. Jak bylo poučné vnímat prostřednictvím komunikace jeho svět. Kolik lidí se s Vámi baví, ale myslí přitom na něco jiného. Kolikrát jste to jiným lidem udělali naopak zase Vy. Myslím, že se musíme učit opravdosti na všech úrovních, včetně té komunikační. Není dobré spoléhat na to, že Vám ostatní lidé "nevidí do hlavy".
(Slyšela jsem názor, že pokud byl člověk v předchozím životě výrazně mentálně zaměřený, velmi logický, avšak bez hlubších citů, může se mu v dalším životě stát pravý opak. Narodí se výrazně citově zaměřený, vnímavý, ale nebude se moci spoléhat na svoji mentální stránku. Děje se to proto, aby v dalším životě, v tomto kontextu tedy třetím v pořadí, mohlo dojít k rovnováze. Nemá to vyznít jako univerzální pravda a každý případ je individuální, je to pouze jen informace k zamyšlení o návaznosti v našich životech.)
Proč je to dítě uzavřené do sebe?
Maminka vidí, jak se její syn uzavírá do sebe, vypadá, že ho nebaví život, to v jeho věku není "normální". Víc než kdy jindy si dávám pozor, jestli mi dá chlapec svolení ke komunikaci. Vnímám těžkou rodinou situaci, kdy se maminka bojí, jak to s nimi vlastně bude dál. Pokaždé, když k ní její syn přijde, řekne mu, všechno bude dobrý, my to zvládneme. Říká to i ve chvílích, kdy tomu sama nevěří a musí skrýt slzy. Chlapec jejímu přístupu nerozumí, ale učí se, že je lepší potlačit pravé emoce a žít polovičatě. Naučil se na každou otázku své matky odpovědět, že je všechno v pořádku. Mamka mu to nevěří a nechápe, co se stalo s jejím chlapcem, který měl vždy vlastní názor.
Poučením z tohoto příběhu je větší otevřenost a opravdovost. Není špatné, když Vás děti uvidí plakat, nezpůsobí jim to trauma, ale uvidí, že emoce se smí ukazovat. Platí, že čím víc starostí, tím víc je potřeba radostí a péče o sebe. Je možné říct, že dneska to tedy stálo za *, ale zítra si společně vyrazíme třeba do kina, ať přijdeme na jiné myšlenky. Buďte opravdoví, pokud chcete, aby se tak k Vám chovali i ostatní...
Vyrážka na kůži
"Nejde nějak zjistit, proč má moje rok a půl staré dítko vyrážku na kůži?", zněla otázka jedné maminky. Byli u doktora už několikrát, mění různě stravu, aby se zjistila případná reakce na lepek či laktozu, mají různé mastičky, ale nic nezabírá. Doporučila jsem našeho "rodinného" léčitele, ale slíbila jsem, že to zkusím. Nechci si pohrávat s lidským ani zvířecím zdravím, ale řekla jsem si, že když už byli tolikrát u lékaře a na nic se nepřišlo, pak komunikace nemůže být na škodu. Navíc tohle dítko znám, už jsem s ním jednou mluvila, tak třeba bude sdílné.
Záhy cítím veselou, bystrou a zvídavou dětskou energii. Když jsem s ní mluvila poprvé, byla tak maličká, že jen ležela v postýlce a koukala na svět svýma velkýma očima. Je poznat tu zásadní změnu v její energii, je tolik pohyblivá a hbitá. Chce poznávat svět, chce si všechno osahat, všechno nové ji baví a fascinuje!
Usmívám se, ale najednou se všechno mění, cítím z ní obrovský vztek. Nesnáší zákazy a pocit, že se jí chce něco sebrat. Hlavně v tom případě, aby na něco nesahala. Je to situace, kdy konferenční stolek v obyváku přetéká jídlem. Všichni si ze stolu berou něco dobrého a mimi je spokojeně pozoruje. Protože už si umí ke stolečku dojít a co víc, je už tak velká, že si z něj jídlo může i sama vzít, a přesně to se rozhodne udělat. V ten moment se zvedá maminka, odnáší jídlo ze stolečku pryč, aby se něco nerozlilo, nevysypalo nebo nerozbilo. Mimi právě berou všichni čerti a nechápe tu nespravedlnost, že pro ni na stolečku nic není, i když k němu vážila takovou cestu.
Smyslem komunikace je předat zprávu, a to jsem udělala. Doporučila jsem zvážit systém "zakazování" tak, aby na stole zůstala nějaká drobnost pro naše mimi. Aby se v tom něčem mohla hnípat, popatlat a spadnout jí to na zem, ale bude mít přitom pocit, že má v dlani celý svět. Bude to tak pro ni víc fér. A vida vyrážka ustoupila...