V lednu 2017 mě zavedla láska ke zvířatům, touha po dobrodružství a chuť vidět Wynter při práci do Jihoafrické republiky (JAR), konkrétně do oblasti zvané Timbavati. V tomto krásném koutě planety, o jehož krajině místní lidé říkají, že stále vypadá jako v dobách prvních lidí, běží projekt na navrácení bílých lvů do jejich původního prostředí, do buše. Timbavati, ležící na severovýchodě JAR a sousedící s Národním parkem Kruger, je jediným místem na světě, kde se bílí lvi vyskytují. Navíc jsou zde stále velmi silně cítit šamanské tradice místního kmene Shangaan, dle kterých je na bílé lvy nahlíženo jako na pomocníky Země, kteří přinášejí lidstvu zprávu o přístupu k přírodě a o životu jako takovém.
Tři lví koťata se svojí pyšnou matkou, žijící volně v Timbavati. Maminka Zihra a dnes již 9leté "děti" Matsieng, Zukhara a Nebu. (Copyright GWLPT.)
"Šamani příchod bílých lvů na zem předpověděli dávno předtím, než byla tato zvířata vůbec spatřena,“ byla jedna z prvních informací, kterou jsme
v Timbavati slyšeli. První informace o výskytu bílých lvů pocházejí z konce 30. let minulého století a bližší záznamy o nich pocházejí ze 70. let minulého století, kdy se znovu objevili v přírode. Bílí lvi však na sebe upoutali pozornost pytláků a lovců, kteří jejich stavy dramaticky snížili. Během 10 let z volné přírody zmizeli. V průběhu 90. let a na přelomu milénia tak by v přírodě pouze zlatá zvířata, která ale nesla bílý gen. Bílí lvi byli chováni převážně v zajetí, v soukromých rezervacích, v zoo nebo ve „lvích zábavních parcích či množírnách“ - jako budoucí trofeje. V současné době nadále platí, že stovky bílých lvů žijí v zajetí. Divoce jich momentálně žije pouze jedenáct.
Pojďme se ještě na chvíli zastavit u bílého zbarvení těchto velkých koček. Nejedná se totiž o albíny, protože tato zvířata mají dostatek tmavého pigmentu – mají černě zbarvenou oblast tlamy a „nosní houbu“. Tyto vzácné šelmy ale nesou gen, který blokuje standardní zlatohnědé zbarvení. Jak bylo výše popsáno, touto „genetickou mutací“ disponují i někteří zlatí jedinci, a proto se může stát, že se zlatým rodičům narodí bílé mládě.
Křišťálový lev, symbol Bílých lvů v Timbavati.
Spojení mytologie a vědy
Návrat bílých lvů do přírody by nebyl možný, kdyby nebylo jedné neústupné, statečné a báječné ženy – Lindy Tucker, se kterou bylo osobní setkání balzámem pro duši. Linda Tucker pochází z Jihoafrické republiky, ale začátkem 90. let žila v Londýně a Paříži obklopená módním průmyslem a světem reklamy. V roce 1991 se zvláštní shodou „náhod“ seznámila s Marií Khosou, tradiční léčitelkou z kmene Shangaan. O tři roky později se do Afriky vrátila a nejen po boku Marie začala studovat veškeré informace o lvech, speciálně o těch bílých. Linda dokázala propojit šamanskou mytologii s novodobou vědou a v roce 2002 založila organizaci na ochranu bílých lvů Global White Lion Protection Trust. Návrat bílých lvů do volné přírody začal v roce 2005 příběhem bílé lvice Marah a jejích 3 bílých koťat. Marah, která žila 5 let v zajetí, se velmi rychle adaptovala na život ve volné přírodě a na lov, stejně jako její mláďata, kterým bylo v té době 9 měsíců.
„Jak se bude člověk chovat k bílým lvům, tak se bude příroda chovat k lidem.“
Momentálně Lindina organizace spravuje 3 rozsáhlé rezervace, v jedné žijí dvě bílé lvice Zihra a Nebu, v druhé dva bílí lvi Matsieng a Zukhara a dvě zlaté pustinné lvice Tswalu a Cleopatra a v poslední dva bílí lvi Regues a Letaba, dvě zlaté pustinné lvice Khanyisa a Khanyesi a zlaté lvíče Ingwavuma. Od září 2017 se smečka rozšířila ještě o jednoho bílého lva a bílou lvici (Gaia a Assegaia), ti po jistém čase stráveném v aklimatizačním boma, doplní smečku Zihry a Nebu. Tyto rezervace fungují z velké většiny jako samostatný ekosystém, nachází se v nich různé druhy antilop, zebry, bradavičnatá prasata a mnohá další zvířata. Ta se přirozeně množí a zároveň jsou oblíbenou lví kořistí. Zde je také dobré zmínit, že v tomto koutě světa není na lov nahlíženo jako na soubor predátora s kořistí. Lov představuje spíše rituál úcty a respektu, kdy lovené zvíře dovolí šelmě, aby bylo uloveno.
„Na bílé lvy je nahlíženo jako na posvátná zvířata, a tak se k nim přistupuje, a tak se s nimi komunikuje.“
V tradičních afrických příbězích se mnohdy mluví o mezidruhovém přátelství zvířat a lidí, velmi často právě mezi lvem a člověkem. V tomto směru vřele doporučuji knížku Lindy Tucker Mystery of the White Lions, tam je příběhů víc než dost.
Se skupinou dalších 7 lidí z různých koutů světa jsem měla možnost ve lví společnosti zakusit tuto formu vzájemného respektu a lásky mezi člověkem a lvem. Kemp, v němž jsme bydleli, leží přímo uprostřed jedné z rezervací a je obehnán elektrickým plotem. Večer bylo obvyklé usínat za zvuků lvího volání. V jednom dni na ně lvi dokonce čekali přímo u brány. Všichni lvi mají obojky a dle signálu GPS se získá jejich přibližná poloha v rámci rezervace. Jezdili jsme za nimi dvakrát denně, poprvé v pět hodin ráno zkontrolovat, co se u těchto nočních lovců událo přes noc, a následně v pět hodin odpoledne, kdy je většinou našli ještě spící.
Pro kmen Shangaan jsou bílí lvi posvátní, tak se k nim přistupuje a s nimi i komunikuje. Na obrázky úžasný Regues. (Copyright Maurice Fernandez pro GWLPT.)
Tyto výpravy jsme absolvovali v otevřeném jeepu, a když se nám podařilo lvy najít, vypnul se motor a strávili jsme s těmito úžasnými zvířaty několik desítek minut. I když lépe by bylo říci, že nám lvi dovolili setkání s nimi. Několikrát doslova čekali na prašné cestě nedaleko kempu, ale jindy se stalo, že nechtěli být viděni, a i když s vozem jezdili po rezervaci 2 i 3 hodiny nebyli
k nalezení.
Když se setkání podařilo, vždy se neslo ve velké pokoře a vzájemném respektu. Existuje něco jako kočičí oční pozdrav neboli ujištění, že nejste vzájemnou hrozbou, a bylo neskutečně kouzelné sledovat, jak tyto obrovské kočky ve stejném duchu odpovídaly zpět. Obzvláště "lví kluci" byli co do velikosti obrovští, ale pohybovali se ladně a sálal z nich neskutečný klid a mír.
Lvi na vývoz...
Každá mince má ale dvě strany. Tou druhou stranou v případě lvů jako takových je skutečnost, že je legální je lovit a prodávat části jejich těl. V již zmíněných „lvích zábavních parcích“ je zcela běžné odstavit mláďata od matky a nechat turisty se s nimi fotografovat. Následně jsou dalším zdrojem peněz „procházky s lvíčaty“ a v momentě, kdy zvíře doroste, je možné dospělého lva zastřelit jako trofej. V tomto „lvím průmyslu“ často figurují právě bílí lvi.
V Jihoafrické republice byl v červenci 2017 schválen zákon, který umožňuje vyvážet lví kostry. Je o ně zájem primárně v Asii, kde by sloužily dále do farmaceutického a kosmetického průmyslu. Byla odsouhlasena kvóta 800 lvích koster za rok, a to pouze lvů držených v zajetích. Mezi řádky je ale jasné, že dle kostry není možné poznat, zda zvíře žilo v zajetí či nikoli. Jsou tím tedy ohrožena i divoká zvířata, ve smyslu přítomnosti pytláků v těchto zvířecích královstvích. Dalším problémem jsou nepřesné informace o skutečném počtu volně žijících zvířat, co se týče lvů konkrétně nejvyšší uvedený počet divoce žijících zvířat je 40 tisíc, na druhou stranu nejnižší počet je polovina, tedy 20 tisíc kusů. O tomto nižším množství lidé kolem Lindy často mluví jako o tom reálnějším.
Dny strávené v Africe byly velmi obohacující a jedná se o nepřenositelnou zkušenost. Famozní byl čas strávený se lvy, návštěva Krugrova národního parku, stopařská výprava anebo čtení od sestry Marie Khosy, Sarah. Každý den nás doprovázela Wyntřina a Lindina moudrost a jejich ochota naslouchat přírodě. Původní africké tradice nám mohou být v našem "moderním evropském" světě velmi nápomocné a mohou nám ukázat možnosti spojení se s přírodou, se zemí a zároveň vesmírem. Přestože jsem v Africe byla poprvé, tak určitě ne naposled...
